Nyní, když konflikt na Ukrajině podnítil novou studenou válku mezi Západem a Ruskem, Venezuela, Kuba a další země Latinské Ameriky, ačkoli jsou tisíce kilometrů daleko, získávají větší geopolitickou atraktivitu ve hře velmocí.

Americká delegace na vysoké úrovni navštívila Venezuelu 5. března v naději, že napraví ekonomické vztahy s Caracasem. Jedna z nejchudších zemí světa, zejména kvůli americko–západním sankcím, je nyní schopná zmírnit hrozící energetickou krizi USA, pokud bude dialog s Washingtonem pokračovat. Technicky vzato, Venezuela není chudá země. V roce 1998 byla jedním z předních členů OPEC s produkcí 3,5 milionu barelů ropy denně. Přestože Caracas do značné míry nedokázal využít dřívějšího ropného boomu diverzifikací své ekonomiky závislé na ropě, byla to kombinace nižších cen ropy a amerických sankcí, která srazila kdysi relativně prosperující jihoamerickou zemi na kolena.

V prosinci 2018 bývalý americký prezident Donald Trump uvalil na Venezuelu přísné sankce a zastavil dovoz ropy z této země. Ačkoli Caracas poskytoval USA asi 200 000 barelů denně, USA dokázaly rychle nahradit venezuelskou ropu, protože její ceny dosáhly až 40 dolarů za barel. Trumpův krok měl ve skutečnosti zpustošit, ne–li úplně zničit, venezuelskou ekonomiku za účelem vymáhání politických ústupků, nebo spíše úplné změny režimu. Rozhodnutí dále dusit Venezuelu bylo dokonale načasováno, protože globální ropná krize v listopadu dosáhla svého zenitu. Venezuela se již potýkala se sankcemi pod vedením USA, regionální izolací, politickou nestabilitou, hyperinflací a následně extrémní chudobou. Krok americké vlády tedy měl být konečným tlakem, který, jak mnozí republikáni a někteří demokraté usoudili, jistě ukončí vládu prezidenta Nicolase Madura.

Venezuela dlouhodobě obviňuje USA z prosazování změny režimu v Caracasu na základě obvinění, že socialistická Madurova vláda vyhrála volby v roce 2018 podvodem. A stejně tak bylo rozhodnuto, že Juan Guaidó, tehdejší vůdce opozice a předseda Národního shromáždění, bude dosazen jako nový prezident země. Od té doby se zahraniční politika USA v Jižní Americe soustředila převážně na izolaci Venezuely a tím i na oslabení socialistických vlád na Kubě a v Nikaragui, jimž Caracas výrazně ekonomicky pomáhal. Inflace ve Venezuele se roky dále zhoršovala a podle statistik poskytnutých agenturou Bloomberg loni dosáhla 686,4 %. V důsledku toho většina Venezuelanů nadále žije pod hranicí extrémní chudoby. Levicový režim se však udržel u moci, protože lidé jsou odolní, důvěřují socialistickým hodnotám země a bolívarskému hnutí. Opoziční protirežimní síly v USA, soustředěné většinou na Floridě, dávají Madurovo přežití za vinu nedostatku odhodlání Washingtonu.

Dalším klíčovým faktorem v udržení režimu je Rusko. V roce 2019 Moskva pod různými oficiálními vysvětleními vyslala do Caracasu stovky armádních specialistů, techniků a vojáků. Přítomnost ruské armády pomohla zmírnit obavy, že prowashingtonské síly připravují vojenský převrat. Stejně důležité je, že silné obchodní vazby na Rusko, půjčky a další, pomohly Venezuele uniknout úplnému bankrotu a obejít některé americké sankce. Navzdory rozpadu Sovětského svazu před třiceti lety zůstalo Rusko z velké části oddáno geopolitickému odkazu SSSR. Silné vztahy Moskvy se socialistickými národy v Jižní Americe jsou toho důkazem. Na druhou stranu USA udělaly málo pro to, aby předefinovaly své problematické vztahy s Jižní Amerikou – od dob hegemonické Monroeovy doktríny z roku 1823 se změnilo jen málo. Není proto překvapením, že proruský blok v Jižní Americe vyjadřuje silnou solidaritu s Moskvou po jejím zásahu na Ukrajině a následných amerických a západních sankcích.

Washington, opatrný před rozvíjející se energetickou krizí a nebezpečím mít ruské spojence v regionu převážně ovládaném USA, se pokouší, i když neobratně, zvrátit některé ze svých předchozích chybných kroků. 3. března se rozhodl znovu otevřít své havanské velvyslanectví a o dva dny později přijela do Venezuely delegace USA. Ačkoli někteří ve Washingtonu jsou ochotni přehodnotit svou dlouhodobou politiku vůči socialistickému bloku Jižní Ameriky, americká mise je plná překážek. Největším kamenem úrazu jsou mocné a vlivné lobbistické a nátlakové skupiny ve Washingtonu a na Floridě. Republikánský senátor Rick Scott z Illinois řekl, že „jediná věc, kterou by měla Bidenova administrativa probírat s Madurem, je čas jeho rezignace“. Scottovy názory sdílí mnoho nejvyšších představitelů USA, a proto nelze v dohledné době očekávat nějaký zásadní průlom v americko–venezuelských vztazích.